Vladimir Putin potřebuje petrodolary a potřebuje je teď. Mnozí očekávali, že ruský prezident oficiálně vyhlásí válku Ukrajině, což by mu umožnilo úplnou mobilizaci ruských rezervních sil. Jenže ač by Putin zřejmě rád poslal na Ukrajinu víc vojáků, finančně si to nemůže dovolit. Přiměje jej nově ohlášené ropné embargo Evropské unie invazi zeštíhlit?
Svou propagandu už Kreml zmírnil. O obsazení Kyjeva už se nemluví. Putinovým jediným cílem teď patrně je okupace Donbasu na východě. Ani tam ale nemá Putin vítězství zaručené, neboť právě tam Ukrajina spustila takzvanou Operaci sjednocených sil, která zahrnuje její nejlépe vycvičené vojenské jednotky – čím dál lépe vyzbrojené vyspělou vojenskou technikou ze Západu.
Rusko zároveň o značnou část své moderní vojenské techniky přišlo a západní sankce mu znemožňují zásoby doplnit. Rusko nemá mnoho na výběr a vybaluje tanky ze sovětské éry.
Jediný způsob, kterým Putin může nedostatek techniky vynahradit, je vyslat víc vojáků. Povolání nových branců je ale nepopulární myšlenka, a tak se Putin uchýlil k tomu, že za boj v barvách Ruska platí – a není to žádná almužna. Rekruti teď údajně dostávají 3000 až 5000 dolarů měsíčně. Nedávné rozhodnutí zrušit věkový limit pro odvod do armády ale naznačuje, že dostatek bojovníků nepřivábila ani vyhlídka na výdělek, který o řád převyšuje průměrnou mzdu v mediánním regionu Ruska.
Rozpočtová data zveřejněná nedávno ruským ministerstvem financí naznačují, že si Putin stěží může dovolit pokrýt narůstající válečné náklady. Data v prvé řadě potvrzují, že válka je nákladná; minulý měsíc se vojenské výdaje zvýšily o téměř 130 %, na 630 miliard rublů (10,2 miliard dolarů) čili v přepočtu 6 % ročního HDP.
Data dále ukazují, že Rusko v dubnu hospodařilo s fiskálním deficitem převyšujícím 260 miliard rublů, tedy 2,5 % HDP v přepočtu na roční čísla. Ačkoli globální ceny ropy jsou velice vysoké, Rusko tu svou prodává s obrovskou slevou – v posledních týdnech akceptuje 70 dolarů za barel ropy Urals, 30 % pod tržní cenou – zatímco celková produkce letos míří k poklesu o 10 %. Zároveň se propadly příjmy mimo oblast uhlovodíků, takže daně z ropy a plynu teď tvoří víc než 60 % fiskálních příjmů, přičemž před rokem na ně připadalo necelých 40 %.
Putinova závislost na petrodolarech znamená, že vyhlášením embarga na zhruba 90 % importu ruské ropy během příštích 6-8 měsíců Evropská unie zasahuje Rusko tam, kde to bolí. Putina už téměř jistě do roka stihne vážná fiskální krize, takže pro něj bude těžké pokračovat ve válce na Ukrajině, natož provést invazi do další země.
Problém je, že uvalené embargo Putinovi krátkodobě pomůže. Už pouhé jeho oznámení způsobilo, že ceny ropy poskočily nahoru. Evropa by proto měla své ropné embargo doplnit okamžitými doprovodnými opatřeními. Z řady možností vyčnívají dvě.
První – kterou navrhl Ricardo Hausmann ihned po invazi a u níž další prokázali, že ji lze realizovat rychle – je vysoký celní tarif na dovoz ruské ropy. Ekonomicky dává tento přístup naprostý smysl. Každé euro vynaložené na ruskou ropu pomáhá Putinovi financovat jeho násilné tažení na Ukrajině. Tato „krvavá externalita“ by měla být náležitě promítnuta do ceny. Část sumy, již zaplatí ti, kdo kupují ruské uhlovodíky, by se měla odesílat na Ukrajinu jako reparace nebo ukládat na zvláštní svěřenské účty, než budou reparace oficiálně přiznány.
Jenže v době, kdy evropské domácnosti zápolí s vystřelujícími náklady na energii, není na daň z ropy mnoho politické chuti. S ohledem na tuto skutečnost navrhl italský premiér Mario Draghi alternativní řešení: cenový strop. Podle tohoto návrhu – jejž Evropská rada uložila Komisi ke zvážení – by západní země platily nižší cenu za ruskou ropu a plyn a uvalily sekundární sankce na třetí strany, které by Rusku platily víc.
Cenový strop by bylo možné zavést okamžitě – řekněme na 70 dolarech za barel – a každý měsíc, kdy bude válka pokračovat, jej o zhruba 10 dolarů snížit. Ano, Putin by mohl odmítnout za takovou cenu ropu prodávat. Jenže vzhledem k tomu, že si už teď zoufá natolik, že Číně a Indii prodává s obrovskými slevami, a dnešní ceny energií vysoce převyšují produkční náklady, zdá se to nepravděpodobné.
Rusko by patrně nejspíš odběratelům na Západě dál dodávalo ropu a plyn za zastropovanou cenu, zatímco odběratelé jako Čína a Indie by pod hrozbou sankcí neměli důvod platit víc. Spotřebitelům by to ulevilo od vysokých cen energií a Rusku by se strmě snížily příjmy.
Někdo by mohl namítnout, že cenové stropy pokřivují pobídky – v tomto případě pobídky k zavádění obnovitelných zdrojů. Jenže tento argument platí jen pro soutěživý trh. Ceny na dnešním trhu s ropou a plynem dalece převyšují mezní náklady a globální ropný kartel OPEC+ (zahrnující Rusko) ještě nedávno souhlasil, že v červenci a srpnu zvýší produkci. Ruský dodavatel plynu Gazprom zřejmě manipuloval ceny plynu v Evropě už před válkou. Takové monopolní jednání je důvodem k zastropování cen.
Dalším častým argumentem proti cenovému stropu je, že by mohl podnítit obchodování načerno. To je reálné riziko. Evropské energetické společnosti už začaly ruské ropné produkty mísit s dalšími – do „lotyšské směsi“ –, aby mohly využít nižších cen a zároveň tvrdit, že nepodporují Putinovu válečnou mašinerii. Tyto firmy ale v současnosti nepřekračují žádné zákony. Při zavedení cenového stropu by zákon porušovaly. Vzhledem k veřejnému pobouření z války, závazku Západu k sekundárním sankcím a vzestupu zkoumání iniciovaného veřejností, opírajícího se o zpravodajství z otevřených zdrojů , by jim takové porušování pravidel prošlo jen velice těžko.
Ropné embargo EU Putinovi uškodí, ale ne dostatečně brzy. Evropa musí ceny ruské ropy a plynu okamžitě zastropovat.
Sergej Gurijev, bývalý hlavní ekonom Evropské banky pro obnovu a rozvoj, je profesorem ekonomie na Sciences Po.
Copyright: Project Syndicate, 2022.
www.project-syndicate.org