Evropská unie byla od samého počátku americkým projektem. Byl to právě Washington, který byl hlavním tahounem evropské integrace na konci čtyřicátých let a tuto integraci za vlády Trumana, Eisenhowera, Kennedyho, Johnsona a Nixona také financoval. Euroskeptici ve Velké Británii tento fakt jaksi přehlédli a byli tudíž nemile překvapeni, když americký prezident Barack Obama varoval Velkou Británii před tím, aby z EU odcházela.
Zatímco euroskeptici ve Velké Británii až donedávna spoléhali na to, že je Spojené státy v jejich snahách o odtržení podpoří, protibruselská hnutí ve Francii a do určité míry i v Itálii, Německu a částečně rovněž levice v severských zemích vidí věci úplně opačně. Podle nich je EU v podstatě jen nástrojem Spojených států, který má sloužit k prosazování anglosaských zájmů a tvrdého kapitalismu. Marine Le Penová je zarytou odpůrkyní USA a volá po ukončení nadvlády dolaru. Její strana se navíc spoléhá na financování ze strany ruských bank, které mají úzké vazby přímo na ruského prezidenta Vladimira Putina.
Postoje kontinentálních euroskeptiků dávají větší smysl, protože to byla Trumanova vláda, která donutila Francii, aby se dohodla s Německem. Dokonce jí hrozila tím, že v opačném případě jí nebude poskytovat pomoc v rámci Marshallova plánu. Trumanova motivace byla zřejmá. Jaltská dohoda byla porušována a americký prezident chtěl vytvořit jednotnou frontu, která by bránila Kremlu v další expanzi poté, co se zmocnil Československa. Federalista Jean Monnet pak žil dlouhou dobu v USA a Charles de Gaulle jej dokonce považoval za agenta USA. A dnes je známo i to, že americké tajné služby pracovaly tvrdě na tom, aby se společného evropského projektu účastnila také Velká Británie.
V USA dokonce vznikl Výbor pro sjednocenou Evropu (ACUE) a v jeho čele seděli i vysocí představitelé CIA. Spojené státy pak na jedné straně aktivně financovaly hnutí za sjednocenou Evropu, na druhé straně se snažily eliminovat přístup k jiným zdrojům, který by snížil závislost na Spojených státech. Na tom všem přitom není nic pobuřujícího, protože Spojené státy jednaly v celkovém kontextu studené války. Politická obnova Evropy byla nakonec velkým úspěchem. Na cestě k ní ovšem docházelo i k chybám. Jednou z takových velkých chyb byla snaha o prosazení monetární unie bez toho, aby se o ní vedla odpovídající debata. Tato debata měla být zdržována až do doby, kdy už nebylo reálně možné od projektu couvnout. Z dnešního pohledu dluhově deflační pasti to nebyla ta nejlepší volba.
Tyto události jsou už dávnou minulostí, její znalost se ovšem někdy hodí. Je tomu tak například u britských euroskeptiků, kteří se spoléhali na podporu prezidenta Obamy. Nyní se jejich naděje obracejí k republikánskému kandidátovi Tedu Cruzovi. Ten hovoří o tom, že po Brexitu uzavře s Británií dohodu o volném obchodu, jenže to jsou pouze volební tlachy. Pokud by se Cruz dostal do Washingtonu, podvolil by se doposud uplatňované politice.
Je pravdou, že Američané o změně svého postoje k EU již uvažovali. Docházelo k tomu zejména během osmdesátých let, kdy v USA nabral na síle ideologický fanatismus. Ten vykresloval Evropu jako konkurenční velmoc, která chce pokořit Spojené státy a dostat se na jejich místo ve světě. John Kornblum, který v devadesátých letech vedl kancelář pro vztahy s EU, pak o vzájemné spolupráci řekl: „Byl jsem z toho úplně frustrován. V oblasti obrany a bezpečnosti byl Brusel naprosto nefunkční.“ Podle jeho názoru pak EU „psychologicky opustila NATO ve chvíli, kdy se pokusila o vytvoření vlastního vojenského vedení“. Učinila tak ale „s neobvyklou neschopností“. Kornblum také tvrdí, že Británii se Západem by se vedlo mnohem lépe, kdyby Británie z EU odešla.
Podobné názory jsou sice zajímavé, ale v USA představují minoritní pohled. Mezi USA a EU určitě nepanuje stav zamilovanosti. Koneckonců jeden z vrcholných amerických představitelů během ukrajinské krize tento vztah vystihl slovy: „Fuck the EU.“ I přesto však ve Spojených státech převažuje názor, že západní liberální systém je nyní ohrožován hned z několika stran a jednota EU se tak musí podporovat. Za hrozby jsou považovány zejména teroristické útoky džihádistů. K tomu se přidává režim v Moskvě, kterému sice brzy dojdou peníze, ale který může využít toho, že Evropě bude nějaký čas trvat, než se znovu vyzbrojí. A v neposlední řadě vznikla extrémně nebezpečná krize v Jihočínském moři, kde Peking testuje jednotu amerických spojenců.
Nebezpečí hrozící ze strany Ruska a Číny spolu samozřejmě souvisejí. Pesimisté se domnívají, že Vladimir Putin by využil eskalace problémů v Jihočínském moři k tomu, aby zkusil své štěstí v Evropě. Z tohoto pohledu tak pro Spojené státy a jejich spojence není čas na to, aby Velká Británie zkoušela zapalovat dynamit v křehkých evropských strukturách.
Autorem je Ambrose Evans-Pritchard.
Zdroj: The Telegraph