Představme si takovou situaci: Na akciový trh dorazí v jeden den a dokonce v krátkém časovém rozmezí dvě zprávy. První z nich říká, že centrální banka nebude překvapivě zvyšovat sazby ani přesto, že ekonomický růst je velmi silný, protože se domnívá, že inflační tlaky ještě nepředstavují hrozbu. Druhá zpráva se týká průzkumu vzájemné důvěry lidí ve společnosti a ukazuje, že tato důvěra v posledním roce výrazně klesla. Trhy nad první informací mávnou rukou, protože ve světle té druhé jí budou považovat za relativně nevýznamnou. A akcie v návalu skepse prudce oslabí. Je to jen nesmyslná finance fiction? Nyní ano. Bohužel.
Nedávno jsem tu psal o jedné studii, která ukazovala, jak významná je z hlediska fungování ekonomiky (a společnosti) integrita. Tedy to, že na všech úrovních (od jedince, přes firmy až po celou společnost) dodržujeme to, co slíbíme. Podobné studie si velkou pozornost obvykle nezískávají, ta je naopak v naprosté většině případů věnována tématům jako je zmíněná monetární politika, aktuální výše produktu, inflace, atd. Do určité míry je to pochopitelné a sám jsem tu na tato témata napsal nepočítaně úvah. Jenže ona to jsou vlastně všechno témata dost povrchní, u nichž se po určité době stejně začneme točit v kole, často neschopni se shodnout, či dokonce se domluvit a najíst konsenzus.
Možná to je dokonce právě ona povrchnost a relativní nedůležitost, co vede k tomu, že se na této úrovni nedomluvíme. Pokud se chceme skutečně někam hnout, musíme jít o úroveň níž (nebo výš, podle úhlu pohledu). A zdá se mi, že tam bychom se vlastně měli shodnout vždy docela jednoduše. Podobné studie jako ta o integritě jsou právě oním posunem na jinou úroveň a tímto se dostávám k úplně čerstvé analýze Trust and Corporate Inovation, která jde stejným směrem. Yijun Menga, Xun Wangb a Guoguo Zhangc (všichni z čínských univerzit) se v ní zaměřují na vztah mezi důvěrou ve společnosti a dlouhodobým ekonomickým rozvojem. Konkrétně mírou inovací, investic do výzkumu a vývojem a počtem patentů.
Studie byla zpracována na základě dat ze 72 zemí z let 1992 – 2016 a dochází k závěru, že firmy ze zemí s vyšší mírou vzájemné důvěry dávají více prostředků na výzkum a vývoj. Míra důvěry pak má prý větší význam v zemích, kde firmy nemají tak lehký přístup k vnějšímu financování. A také tam, kde není tak dobrá ochrana duševního vlastnictví. Celkově pak výsledky „ukazují efekt, který má důvěra na chování korporátního sektoru“.
Onu sílu vztahu můžeme „od oka“ posoudit i sami – první z následujících dvou grafů dává do souvislosti míru důvěry (osa x) a výdaje na výzkum a vývoj. Proložená přímka není jistě dokonalá, ale něco se tu přece jen poměrně zřetelně rýsuje. Nepřekvapí přitom, že největší důvěra panuje v zemích jako je Dánsko, Norsko, či Švédsko.
Druhý obrázek dává do souvislosti míru důvěry a počet patentů:
K tomu, že akciový trh bude dávat stranou zprávy týkající se relativně krátkodobého „tvrdého“ vývoje a bude klást váhu zejména na dlouhodobé „měkčí“ faktory, máme hodně daleko. Je to přímým odrazem toho, jaké subjekty se na trhu povětšinou pohybují, jak uvažují a jednají. Jenže mně se zdá, že jsme někdy všichni (včetně mne samotného) až paralyzováni relativně nevýznamnými tématy a kvůli tomu úplně ignorujeme širší obrázek, na kterém ale v konečném důsledku záleží zejména. Což mě přivádí k tomu, že uvedená studie je (alespoň pro mě) vlastně zbytečná: I kdyby důvěra nějakým způsobem ekonomiku poškozovala (tj., vztah byl opačný), budu radši žít tam, kde si budeme navzájem důvěřovat, i když budeme mnohem chudší.
Ještě si dovolím poznamenat, že pokud někdo chce kopírovat země jako Dánsko, pak musí podle mne se svými plány nutně začít „od podlahy“. Snažit se nasadit tamní systémy na společnost, která nevykazuje takovou míru vyspělosti (důvěry, dobrovolné soudržnosti, slušnosti...) nemůže fungovat.