Rozpočtové deficity jsou pro politiky neustálým pokušením. Pokud například chtějí snížit daně, je mnohem jednodušší zvýšit kvůli tomu vládní dluhy než snížit rozpočtové výdaje. Pokud by voliči celé věci detailně rozuměli, problém by nevznikal. Jenže tak tomu není a profesor ekonomie Simon Wren-Lewis z University of Oxford v této souvislosti na svém blogu Mainlymacro poukazuje na řadu souvisejících problémů. Velká část z nich je dána tím, že podobně jako u přílišného pití či přejídání nejsou ani ničivé důsledky neustálých rozpočtových deficitů zřejmé ihned.
Pokud existují dobré důvody pro rozpočtové deficity, vláda by s nimi měla skutečně pracovat. Takovými důvody jsou například boj s recesí, veřejné investice s vysokou návratností či vypořádání se s důsledky přírodních pohrom. V takových situacích neplatí to, co tvrdí někteří konzervativní ekonomové – že vláda se musí chovat jako domácnost a během ekonomického útlumu nebo recese musí šetřit. Jenže stejně tak nejsou pravdivé některé levicové pohledy, které tvrdí, že na výši deficitů a dluhů vlastně nezáleží.
Významným nástrojem pro boj s obecným tíhnutím k deficitům (tedy i v dobách, kdy k tomu nejsou dobré ekonomické důvody), jsou podle Wren-Lewise fiskální rady. Ty kdysi bývaly jen podivným návrhem několika ekonomů (včetně Wren-Lewise), ale dnes jsou již praktickou součástí rozpočtového procesu v řadě zemí. Měly by pomáhat v budování rozpočtového konsenzu a v praxi by neměly nahrazovat fiskální pravidla, ale pracovat s nimi. Důvod je prostý – vlády se mohou snažit o porušování těchto pravidel. A na druhou stranu je někdy jejich porušení správné, protože daná situace je naprosto výjimečná a rozhodovat by o ní měly právě nezávislé fiskální rady.
Tyto rady mají většinou poradní hlas a nemají přímý vliv na rozpočet. Jejich význam spočívá ve schopnosti odborně posoudit to, co vláda činí a navrhuje. Musí tak mít nejen onu odbornost, ale i nezávislost. Někdy jsou předmětem mnoha sporů a důvodem je právě to, že politikům neumožňují obelhávat veřejnost. Efektivní fiskální rada tak podle profesora funguje v podstatě jako hlídací pes.
Fiskální rady v EU spolu již spolupracují, jejich nezávislé hodnocení provádí OECD. Ukazuje se, že rady musí mít potřebné obranné mechanismy, protože politici na ně mohou útočit, neposkytovat jim všechny relevantní informace nebo do jejich čela prosazovat své lidi. Ještě horší jsou případy, kdy vláda prostě ukončí činnost dobře fungující rady tak, jako to učinili v Maďarsku. Podobné kroky můžeme dokonce vnímat jako prvotní známky posunu směrem k autoritářskému režimu. A něco podobného můžeme pozorovat i ve Spojených státech, kde někteří republikáni útočí na Rozpočtovou kancelář Kongresu. V konečném důsledku ale možná právě tyto případy ukazují, že dobře fungující fiskální rada je nedílnou součástí fungující demokracie, uzavírá Wren-Lewis.