Podle současných záměrů ministerstva spravedlnosti by měly listinné akcie na majitele v blízké budoucnosti zcela zmizet, ať již v důsledku zaknihování u Centrálního depozitáře, jejich uložení do zvláštní bankovní úschovy (takzvaná imobilizace) nebo tak, že budou změněny na akcie na jméno.

Útok proti nim vedou politické špičky snad všech parlamentních stran. Rétorika politiků vyvolává dojem, že korupce v Čechách je rozšířená právě proto, že listinné akcie na majitele existují. Argument, že zásadní „korupční“ kauzy, v nichž hraje roli skrytá akcionářská struktura, jsou spojeny se zahraničními společnostmi (z poslední doby stačí zmínit plzeňskou Škodovku či kauzu IZIP), zůstává ignorován. Stejně marně můžeme namítat, že si při zrušení listinných akcií na majitele pomůžeme nanejvýš v rychlosti, s jakou zjistíme například to, že jediným akcionářem české akciové společnosti je „neprůhledná“ americká, kyperská nebo švýcarská společnost. Absurdní závěry, podle nichž jsou dnes listinné akcie na majitele známy pouze v České republice a v tichomořském státě Nauru, které se objevují v tisku, není zájem vyvracet. Listinné akcie na majitele jsou snadným terčem, za jehož sestřelení hodlají sbírat body všechny strany.

Tanec na palubě Titaniku

Abychom byli spravedliví, je nutné přiznat, že tento proces není v evropském kontextu ojedinělý. Kroky k větší transparentnosti akcionářských struktur provedla již řada států, v tomto roce třeba Rakousko. Tyto kroky jsou převážně odůvodňovány nikoli bojem proti korupci, ale především snahou o zamezení praní špinavých peněz, tedy legalizace výnosů trestné činnosti. V tomto kontextu mohou některé u nás působící finanční instituce přijmout zrušení listinných akcií na majitele s jistou úlevou. Zjednodušilo by se jim totiž plnění jejich povinnosti  - řádného rozkrytí identity jejich zákazníků.

Přesto však chystané změny doprovází příchuť tance na horních palubách potápějícího se Titaniku. V současné době hospodářské nejistoty a v očekávání nesnadné hospodářské i politické budoucnosti se politici rozhodli naložit na bedra tisíců společností nemalé náklady spojené s transformací jejich akcií. Jde přitom i o společnosti, které se neúčastní veřejných zakázek, nečerpají dotace ani jinak nepřicházejí do styku s veřejnými prostředky. Současně je zjevné, že tyto změny korupci nevymýtí. Na změnách, které by byly nepochybně efektivnější, například na zanesení povinnosti odhalení vlastnické struktury do zákona o veřejných zakázkách, hledají politici srovnatelnou shodu jen velmi obtížně.

Nezbývá než doufat, že politický fait accompli bude technicky proveden tak, aby co nejméně zatěžoval soukromé společnosti a zároveň co nejméně zasahoval do práv jejich akcionářů. Není-li pro ně prostor v ideové rovině, o to více je nutné volat po uvážlivosti a respektu k základním principům korporátního práva v rovině technického provedení změn. Na diskuzi nad připravovanými legislativními návrhy, s nimiž kromě ministerstva spravedlnosti přichází i jednotlivé politické strany a různé zájmové skupiny, je nejvyšší čas.